SVATÝ MARTIN

Kostel v Klenčí pod Čerchovem je zasvěcen svatému Martinovi. 

Přestože Martin Tourský žil ve 4.století, ví se o jeho životě poměrně dost. Zásluhu na tom má především jeho žák Sulpicius Severus, který sepsal jeho obsáhlý životopis. Další cenné písemné svědectví zanechala svatá Paulina z Noly a další jeho současníci. Martin se narodil na přelomu let 316 – 317 v římském posádkovém městě Sabaria v Panonii (dnešní Szombathely v Maďarsku). Jeho otec byl vyšší římský důstojník a tak i jeho syn se měl stát vojákem, což v té době zaručovalo finanční zabezpečení a úctu až do konce života. Když byl hochem, jeho otce přeložili do Pavie v severní Itálii. Zde Martin studoval a pomýšlel i na vysokoškolské studium. Avšak v jeho patnácti letech otec rozhodl - a přinutil ho stát se vojákem. V době Martinova narození bylo ji 3 roky povoleno křesťanské vyznání. Jeho rodiče však byli pohané a hlavně otec uctíval staré římské tradice. Jako vojáka jej přeložili do Amiens v severní Galii (Francii).
Tam se mu stala příhoda, jež jej od té doby symbolizuje.  Za temné zimní noci projížděl Martin městem a kontroloval vojenské hlídky. Na ulici uviděl polonahého žebráka, který jej poprosil o almužnu. Ale Martin peníze neměl a tak chtěl alespoň ubožáka ochránit před zimou. Mečem tedy přeťal svůj vojenský plášť na polovici a jednu daroval žebrákovi. Následující noci se Martinovi zjevil ve snu Kristus s polovicí jeho pláště… A tak na Velkou noc roku 339 (to mu bylo asi 22 či 23 let) přijal křest a chtěl svůj život zasvětit službě Bohu. Ale jako člen císařské gardy nemohl jen tak opustit vojsko. Musel ještě odsloužit asi 15 let než dosáhl důstojnické hodnosti.V roce 354 se zúčastnil vojenského tažení proti německým Alemanům. Bylo zvykem, že před útokem dostali vojáci zvláštní částku peněz. Martin tuto prémii nepřijal a oznámil svému veliteli, že chce vojsko navždy opustit, neboť jak sám řekl - jako vojáku Kristovu mu není dovoleno bojovat zbraní. Velitel jej prohlásil za zrádce a zbabělce. Martin se však nabídl, že půjde proti nepříteli před vojskem jen s křížem. Stalo se a k boji vůbec nedošlo, naopak přijeli němečtí poslové s nabídkou míru. Všichni v tom viděli zázrak a tak byl Martin už bez průtahů propuštěn z vojska. Jeho cesty vedly nejprve do Poitiers v západní Galii. V té době tam byl biskupem svatý Hilar, o kterém Martin už kdysi slyšel vyprávět. Biskup ho vřele přijal a chtěl vysvětit na diakona, což Martin odmítl. Hilar jej tedy ustanovil za exorcistu, což byl nižší stupeň duchovní služby, kde se mohl hlouběji vzdělávat v církevní službě a vědě.  Jedné noci měl Martin opět sen, který viděl jako Boží pokyn – měl získat pro křesťanství své již velmi staré rodiče. Odešel tedy do Panonie, ale podařilo se mu přesvědčit pouze matku. Nepohodl se zde s místními církevními představenými a tak jeho cesta pokračovala do Milána, kde ho zastihla zpráva, že biskup Hilar z Poitiers je ve vyhnanství v daleké Frygii. Zůstal tedy v Miláně a na okraji města žil jako poustevník do té doby, než jej biskup Auxentius donutil odejít.
Martin následně přichází do Ligurie, kde žil, ještě s dalším knězem, na ostrově Gallinaria jako poustevník. Začátkem roku 360 se dozvěděl, že biskup Hilar se vrací z vyhnanství a tak se rychle vypravil do Říma. Zde ho již nezastihl a tak spěchal do Poitiers. Hilar jej vysvětil za diakona a později pravděpodobně i na kněze. Martin však nezůstal ve městě, ale žil v jeho okolí opět jako poustevník. Stal se velmi známým a tak se k němu zanedlouho připojilo více společníků a důsledkem toho bylo založení kláštera Liguge (což je dnes nejstarší známý klášter v západní Evropě). V té době se začaly při Martinových modlitbách dít zázraky a pověsti o tom se rychle rozšířily. Když v roce 371 v městě Tours zemřel biskup Libor, místní duchovní se na Martina obrátili s žádostí, aby převzal post biskupa. Martin se jejich přání vzpouzel (dokonce se prý ukryl v husinci mezi husy…), ale byl udolán slovy i činy a nakonec (asi 4.července) slavnostně vysvěcen za biskupa v Tours. Zvláštností Martinova biskupského působení bylo, že kromě svých obvyklých povinností chodil jako misionář za venkovským obyvatelstvem. Nedaleko Tours, v Marmoutier, založil středisko na výchovu duchovenstva, kde se klerici připravovali na misionářské působení mezi lidem. Tato Martinova apoštolská činnost zasáhla velkou část Galie. Zaváděl do života novinky, jež měly pro křesťanství a jeho rozvoj velký význam. Bylo to například zakládání venkovských farností a zvyk tyto diecéze navštěvovat. Martin každý rok navštívil všechny farnosti biskupstva. Cestoval na oslíkovi, lodí, nebo pěšky. Ve farnostech přebýval a spával v sakristii v kostele. Vždy ho doprovázelo několik mnichů a kleriků. Během svých cest po venkově zakládal malé venkovské kláštery, které se staly středisky křesťanského života na venkově. Tento druh malých asketických komunit se později rozšířil po francouzském venkově - zejména ve 4. a 5. století. Životopisci připisují Martinovi zázraky, kterými uzdravoval posedlé zlým duchem, malomocné a dokonce i křísil mrtvé… Zastával se nespravedlivě vězněných a odsouzených lidí a ve jménu lidskosti a křesťanské spravedlnosti se odvážil jít intervenovat k císaři Valentianovi i Maximovi.
Skutečností je, že nebránil násilnému boření pohanských oltářů, ale spolu s papežem sv.Siriciem a sv.Ambrožem se postavil proti rozsudkům smrti za údajné čarodějnictví. Ve vyšším věku se setkal s mnoha protivenstvími, jedním z jeho kritiků byl i sv. Brikcius. Martin, biskup Tourský, se dožil požehnaných 80 let. Zemřel 8.listopadu roku 397 při pastorizační návštěvě na venkovské farnosti v Candes. Jeho tělo poté převezli po řece Loire do Tours. Zde byl 11. listopadu, za veliké slávy - v čele pohřebního průvodu kráčelo dva tisíce mnichů a Bohu zasvěcených panen - a velkého množství lidu, na hřbitově za městem pochován do jednoduchého hrobu mezi ostatní věřící. Tak, jak si to sám přál...
Později byla nad jeho hrobem postavena a jemu zasvěcena bazilika. Svatý Martin Tourský patří mezi světce, jejichž památka se rozšířila po celém světě. Pro křesťanskou kulturu znamená jednu z největších postav středověké misie. Patří mezi první vyznavače (ne mučedníky), které církev označila za svaté, jimž patří i liturgická úcta. Tato úcta se například ve Francii rozšířila tak, že vzniklo více jak 3600 kostelů a klášterů zasvěcených svatému Martinovi. Velké úcty se, kromě Francie, dočkal zejména v Itálii, Německu, Rakousku, v Čechách i na Slovensku.