28.02.2015 - Pěší pouť do Santiaga (rozhovor pro DD)

Libor Buček: Pěší pouť do Santiaga doporučuji každému

Klenčí pod Čerchovem /ROZHOVOR, FOTO/ - Klenečský farář se rozhodl svoji dovolenou věnovat putování po Svatojakubské cestě. Pěšky ušel čtvrt tisícovky kilometrů. Řada lidí má představy o dovolené různé. V závěru roku si tu svoji vybral také klenečský farář P. Libor Buček. A jeho dovolená nebyla jen tak ledajaká, neboť ji věnoval pěší pouti po Svatojakubské cestě z portugalského Porta do Santiaga de Compostela ve španělské Galicii. Vedoucím skupiny byl Španěl Juan Provecho z Prahy – augustinián, který spravuje domažlický klášter.
Kdy jste se na svoji neobvyklou dovolenou vydal?
Na letišti na Ruzyni jsme měli sraz 26. prosince ráno. Dopoledne jsme pak odletěli směr Madrid. Tam jsme měli pět hodin času a využili jsme je k prohlídce centra.
Co vás tam upoutalo?
Ta spousta lidí. Myslel jsem si, že na Štěpána budou všichni sedět u známých, velmi spokojení, že jsou Vánoce. Naopak! Madrid byl neskutečně zahuštěný lidmi, to byl můj první dojem. Ale jinak nás provázelo krásné počasí, což ostatně vydrželo po všechny dny, co jsme na Pyrenejském poloostrově byli.
Víte zhruba, jaká byla během vašeho putování teplota?
Po obědě přibližně 12 °C, dopoledne ale ještě byla zima, ráno něco kolem nuly. Po ránu tam museli škrabat auta, ale odpoledne už vykouklo sluníčko, na chůzi to bylo velmi příjemné počasí. Před vaší cestou jsem se vás ptala, zda máte přichystané vhodné boty. V té době jste ještě váhal.
Jaké jste si nakonec vybral?
Zvítězily staré ´křusky´, protože v nich mě bolí kotník méně než v těch nových.
Měl jste tedy botasky?
Ne, obyčejné gladiátory. Je to asi deset let stará kožená obuv, ale musím říct výborná věc!
Můžeme pokračovat, co se dělo po procházce Madridem…
Vrátili jsme se na letiště a letěli jsme do Porta, kde byl výchozí bod naší cesty. Tam už zbývalo povečeřet a jít spát.
Co jste měli dobrého?
Polévku caldo, něco jako naše kapustnica nebo zelňačka. Je to tamní obvyklá polévka, ale zjistil jsem, že pokaždé je jiná. Samotného Juana, který naši skupinu vedl, překvapilo, že tak může vypadat (smích).
Kde jste byli v Portu ubytovaní?
V Portu jsme spali na ubytovně Refúgio de Peregrinos Senhora da Hora. Tam už na nás pan domácí čekal. Po celodenním cestování jsme byli moc spokojení, že už nikam nemusíme a můžeme jít v klidu spát.
V kolik hodin jste druhý den vstávali?
V půl sedmé byl budíček, což bylo po všechny dny pěší pouti stejné. V sedm hodin pak odchod, a i když je v Portugalsku hodinový posun, byla ještě tma.
Vyrazili jste bez snídaně?
Ano. Od sedmi se šlo, šlo, šlo a snídaně byla zhruba kolem deváté hodiny. Byla každý den stejná – kafe a muffiny. Cestou jsme totiž vždycky míjeli nějaké ´kaffebary´…
To jste šli fakt hladoví?
Je to tak. Pokud neměl někdo zásoby z předchozího dne (smích). Jediné, co nám Juan radil, bylo vzít si hned ráno s sebou vodu. Poutníci zkrátka mají takový jednoduchý život.
Chutnala tamní voda jinak než ta česká?
Ne, já jsem žádný rozdíl nepoznal. Po několika dnech putování byla i ´flaška´ tak omakaná, že i jí už to bylo jedno (smích).
Kdy došlo na oběd?
Při snídani se řeklo, ve kterém městě či vesnici budeme obědvat. Ti nedočkaví vyrazili a šli svým tempem, ostatní pak podle toho, jak měli chuť. Cestou jsme si povídali a zhruba kolem 13. či 14. hodiny byl oběd, kde jsme na sebe počkali.
Co jste mívali dobrého?
Juan nakoupil bagety, olivy, sýr, šunku, červené víno – tohle byl během cesty náš nejčastější oběd. Jedli jsme ho venku na některém příjemném místě – v parku nebo u kostela. Obědvali jsme tam, kde to vypadalo hezky, a přibližně po hodině jsme opět pokračovali dál. To už jsme věděli, kam musíme ten den dojít. Juan nám řekl, jaká nás čeká trasa, a měl jsem možnost zjistit, že španělský kilometr není to samé co český.
Jak to mám chápat?
Juan měl mapu a říkal: ´Jedenáct plus devět – tak nás čeká patnáct kilometrů.´ Brali jsme to, avšak nakonec jsme šli čtyři hodiny, protože to samozřejmě 15 kilometrů nebylo.
Jak byste vašeho průvodce představil?
Juan byl taková dobrá máma, stále nám chtěl dělat radost. Ustavičně se ptal, jestli nemáme hlad, zda nás něco nebolí, neustále měl potřebu se o nás zajímat.
Kolik vás měl na starosti?
Osmnáct a krásná byla pestrost skupiny. Nejvíce bylo učitelek, pak v ní byl elektrikář, zubař se synem, tři faráři, personalistka z nějaké firmy, zedník… – taková všehochuť.
Jaké bylo věkové zastoupení?
Nejmladšímu Kubovi bylo 18 let a zedníkovi Honzovi asi osmapadesát, ostatní byli něco mezi tím. Zjistil jsem, že jsem byl druhý nejmladší, největší zastoupení měli lidé kolem čtyřicítky.
Zmiňoval jste jako nejstaršího Honzu. Jak si během cesty vedl?
Byl sice nejstarší, ale zároveň i nejrychlejší a nejodvážnější, byl v místě noclehu vždy první. My jsme postupně přicházeli.
Je při Svatojakubské cestě dostatek míst, kde je možné hlavu složit?
Podél cesty je několik ubytoven, podle nálady a našich schopností, kam se podařilo dojít, jsme vždycky nějakou vybrali. Tam se připravila večeře – holky uvařily polévku nebo těstoviny s něčím, co bylo po ruce, něco jednoduchého. Pak byla bohoslužba a Juan má masérský kurz, tak na přání probíhaly masáže nohou, večer byl odpočinkový, relaxační.
Potřeboval jste jeho masáže? Co váš kotník, je snad pochroumaný z fotbalu, který hrajete?
Kotník? Myslím si, že je z fotbalu už takový volnější. Juanovy masáže jsem proto rád využil.
Bylo večer něco jiného než zmíněná relaxace? Kolik jste toho ušli denně?
Když to zprůměruji, bylo to sedm dní chůze na vzdálenost 252 kilometrů, takže denně jsme šli 36 kilometrů. Večer pak ani nebyla nálada na nějaké rozšafnosti, šlo se spát, protože nás další den zase čekal v půl sedmé budíček. A Juan už nás opět popoháněl ´andiamo, andiamo´ (italsky pojďme na to – pozn. red.). Bylo pro něj dobré, že jsme byli ´uvědomělá´ skupinka. Byla to pohodová cesta, výborní lidé, velice příjemní, já jsem si tam moc odpočinul. Tam stačí tři věci: buď člověk jde, nebo spí, nebo jí (smích). Bylo vynikající, že jsem nemusel nic jiného řešit. Jsem moc rád, že jsem tuhle cestu absolvoval.
Měnila se krajina kolem vás, bylo na co se dívat?
Překvapilo mne, že jsme šli víceméně po rovině a přelézali jsme jenom jeden kopec. Šli jsme krásnou krajinou, pšenice tam měla kolem 40 centimetrů, dozrávaly tam pomeranče, citrony a kiwi, bylo to vynikající. Tolik pomerančů jsem nesnědl – já nevím za jak dlouho.
Měli jste na dohled moře?
Moře jsme viděli, jednou jsme šli podél zálivu.
Smočil jste nohy?
Nesmočil, bylo to tak ledové, že mne to vůbec nelákalo.
Co památky?
Viděli jsme například první španělské město, když jsme překročili hranice z Portugalska. Jmenuje se Tui a má nádherný historický střed, je tam skutečně na co koukat. Akorát jsme byli takoví závodníci. Ne že bychom si sedli, dali kafe a kochali se. Juan nás stále popoháněl ´andiamo, andiamo´, takže jsme to prolítli. Na druhé straně jsme ušetřili den chůze a mohli jsme víc pobýt v Santiagu de Compostela, kam jsme přišli 2. ledna večer.
Jaký byl závěr vašeho putování?
Poslední den, v sobotu, jsme se mohli procházet po Santiagu, kochat se a užívat si město. Večer už jsme v devět odjížděli autobusem do Madridu, odkud nám v neděli odlétalo letadlo do Prahy, kde jsme přistáli kolem sedmnácté hodiny večer. Noc na neděli jsme tedy spali během devítihodinové cesty v autobusu.
Který den byl pro vás během poutě po Svatojakubské cestě nejsložitější?
Měl jsem krizi hned první den, to jsem byl hotový – horečka, zimnice. Asi ta změna prostředí byla pro můj organizmus moc velký šok (smích). Moje tělo tak rychle na přesun nezareagovalo, ale postupně jsem se ´uzdravoval´ a poslední den jsem cítil, že bych mohl klidně jít další dny. To už jsem byl fit. Měl jsem připravenou pláštěnku, ale nepotřeboval jsem ji. Všechno bylo tak idylické, počasí vyšlo, až to bylo podezřelé (smích).
Měl jste s sebou velký bágl? Je něco,co byste si po nabytých zkušenostech příště nebral?
Já jo a velký, protože jsem nechodil na setkání před cestou. Měl jsem batoh, v něm nějaké oblečení a spacák o hmotnosti 800 gramů, ale byl lehký. Nelitoval jsem ničeho, co jsem nesl, měl jsem i ´blbosti´, o nichž jsem to předem věděl. Například? Třeba deodorant. Říkal jsem si, že na neděli budu vonět. Tím jsem všechny fascinoval, navíc všem něco podobného na letišti při kontrole vyházeli z batohů, u mě na to zapomněli (smích).
A voněl jste?
Jistě! Chtělo to přece na neděli změnu!
Tak, a nyní konečně přiznejte, kdy byl první puchýř!
Díky mým ´křuskám´ a sandálům, které jsem nosil odpoledne, jsem fakt neměl ani jediný. Svaly mne bolely, to se stěhovalo - kyčle, kolena, kotníky… Všechno možné bolelo, ale žádný puchýř nebyl, i když ve skupině je měli někteří už druhý den. Ale všichni jsme nějak došli, bylo to moc hezké a moc mne to bavilo. Každému takovou pěší pouť vřele doporučuji, a to bez ohledu na věk!
Jaký byl návrat do reality, na vaši faru do Klenčí?
Realita se přihlásila, že je třeba řešit jiné věci a naběhnout na běžný denní rytmus.
Autor: Milena Cibulková, odkaz na rozhovor v Domažlickém deníku zde
Foto: archiv L. Bučka





zpět

KOSTELY FARNOSTI

01klenci.jpg01klenci_2.jpg01klenci_3.jpg01klenci_4.jpg01klenci_5.jpgdobra_voda.jpgdobra_voda_2.jpgdobra_voda_3.jpgdobra_voda_4.jpgdobra_voda_5.jpgdobra_voda_6.jpgnemanice.jpgnemanice_2.jpgnemanice_3.jpgpostrekov.jpgpostrekov_2.jpgpostrekov_3.jpgtrhanov.jpgtrhanov_2.jpgtrhanov_3.jpgujezd_b.jpgujezd_b2.jpgujezd_b3.jpg